Jelikož se v ní jmenovitě zmínil o řadě osob, jakkoli v minulosti s českými (občas i cizími) zpravodajskými službami propojenými – bylo nabíledni, že se názor o stále probíhající válce zpravodajců opět objeví. Vzhledem k tomu, že laik, kterými jsou v tomto směru i média a jejich zástupci, jen těžko odhalí, co lze rozklíčovat jako obyčejné souboje lidí o moc, vliv a postavení a co je onou „válkou tajných služeb“, zeptaly se ParlamentníListy.cz na trochu odlišný úhel pohledu. Ovšem osoby, která ho měla šanci získat uvnitř – a to též z vysokého postu. Bývalý zpravodajec a později ředitel Národního bezpečnostního úřadu Tomáš Kadlec, jehož jméno samozřejmě v knize nemohlo být ponecháno stranou, prozradil, jak některé popisované události vnímal on. Překvapením asi nebude, že se jeho popis vývoje od popisu Jiřího Růžka odlišuje. Na kterou stranu se přiklonit je na čtenáři samotném. Jisté je jedno – akce vyvolává reakci. A v těchto případech to platí bezesporu. 

Začněme tedy od podlahy, jak se říká. Probíhá v České republice válka tajných služeb? 
Jestli funguje dnes, to nevím, protože jsem již několik let mimo tuto komunitu. V 90. letech a později jistá válka skutečností ale byla. Ostatně to vyplývá i z té zmiňované knížky Jiřího Růžka. Určitá rivalita mezi jednotlivými službami tu prostě byla. Byly různé zájmy a zpravodajské služby si takzvaně lezly do zelí.

Něco na veřejnost prosáklo, mnohé zřejmě nikoli. Ovšem – domníváte se, že Česká republika při své velikosti a počtu obyvatel skutečně potřebuje čtyři zpravodajské služby? Vzhledem k tomu, že se v nich již nepohybujete, doufám, že lze odpovědět objektivně – navíc s odstupem času?
Ano, Česká republika je malá, ale působí tu, naprosto nesmyslně, vlastně čtyři zpravodajské služby. Služby pak naráží na společné objekty a cíle zájmů. Ostatně, hovoříme-li stále o knize V labyrintu zpravodajských služeb, tak to v ní autor také popisuje. Tedy že si zpravodajci lidově řečeno lezou do zelí. Když k tomu přičteme egocentricky vyhrocené zájmy jejich ředitelů, tak je na různé problémy jasně zaděláno.

Lišíme se tím počtem tajných služeb nějak zásadně od podobných zemí ve světě, nebo alespoň v Evropě? 
To ne, nejsme úplnou výjimkou. I když mnohé státy naší velikosti nemají např. dvě rozvědky – tedy tu civilní a vojenskou. Porovnat však nějak výkonnost dvou rozvědek v desetimilionovém Česku se, myslím, ani nikdo nikdy nepokusil. A abych byl přesný, i vnitřní služby překrývají svoji činnost např. s policií.

To, co jste popsal, vypovídá o velmi napjatých vztazích a zcela určitě ne idylických poměrech v těchto složkách. Poté, co jste post ředitele NBÚ opustil, nenapadlo vás někdy, že jste se třeba stal obětí té války služeb? 
Ne, to si nemyslím. Samozřejmě, nezapírám, v době, kdy jsem byl ředitelem NBÚ, byly ty vztahy extra vyhrocené. Bylo to dané tím, že NBÚ začínal od nuly. Jsem rád, že to v té své knize pan Růžek zmiňuje. Že to byla doba, kdy jsem musel začínat naprosto na zelené louce a navíc zhruba tři měsíce před vstupem naší republiky do NATO. Vedl jsem komplikovaná jednání s americkými generály a musel jsem se jim zodpovídat z toho, proč není celý bezpečnostní aparát připravený. Takže jsem logicky byl v té době, kdy se muselo vyvinout maximální úsilí k tomu, aby se všechny požadavky stihly splnit, nepopulární. Vyžadoval jsem součinnosti, a jak Růžek napsal, ta součinnost zpravodajských služeb v té době nebyla možná. Ony tomu totiž tehdy také nerozuměly, nevěděly, co je třeba, chyběla i jim, stejně jako nám na NBÚ, praktická zkušenost s prováděním prověrek. A byly mnohdy překvapeny, že ze zákona najednou musely posílat na náš úřad nějaké informace. Logicky se jim do toho nechtělo. A to vyvolávalo tření.

Tření je přece jen mírnější výraz než silné slovo válka. Ovšem v rámci jisté rivality se objevoval i typ informací, který byl značně závažný. Informací, které se dotýkaly šéfů tajných služeb. Ostatně – v souvislosti s komentářem ke zde zmiňované knize na to upozornil i váš bývalý bezpečnostní ředitel NBÚ Martin Hejl. Asi tušíte, jaké informace mám na mysli... 
Narážíte na informaci publikovanou v MF Dnes někdy 10. nebo 11. 9. 2001? Tedy ve dnech, kdy došlo k teroristickému útoku na newyorská dvojčata? Což znamenalo, že všechny události šly rázem stranou, ztratily na důležitosti a třeba i zapadly. K nim informace o firmě SUDA Investment Jiřího Růžka s exagentem Státní bezpečnosti nepochybně patřila. (Jiří Růžek se již tehdy ale hájil tím, že firma SUDA Investment nikdy nezačala fungovat. Podezření ze střetu se zákonem pak okomentoval i oficiálním prohlášením s tím, že firma byla založena jako výsledek rodinných úvah o správě a dalším zhodnocení restituovaného majetku. Uvedl také, že po tomto aktu si uvědomil, že podnikatelská činnost je neslučitelná s výkonem jeho funkce, a společnost proto nezahájila jakoukoli činnost. Pochybnosti však poté vyvolávala i skutečnost, že likvidace firmy trvala bezmála čtyři roky - od března 1997 do ledna 2001. Pozn. red.).